Nejsem schopen
Vůbec vůbec ničeho
Psát
Mluvit dýchat a hýbat se
Vůbec nic
A postel je mou rakví otevřenou
Liliemi obstavěnou

Na konci stropu
Hejno motýlů v kloboučkách
S hlubokými pohledy
A perlami místo očí
Poletuje
V bílých rukavičkách zvadlé tulipány
Svírá

A lístečky se prázdnotou
Kloužou vznášejí
Jak unavení rackové nad lagunovitým oceánem
Pusté oblohy

Na tvých lících cítím
Zimnici strachu

Pláčeš?


A chodbou procesí smutných prochází
S krví serafínů na rukou a tváři
Těch andělů ze všech nejkrásnějších

Naše nebe
Je bez
Slunce červánkového
A Měsíc slzy roní slané
V začátku podzimu
Naše obloha spletená je
Našimi osudy tragickými


Až ráno oči otevřu snad
Snad jen zjistím že noční můrou hroznou
To vše bylo

V poezii útěchu před sebou hledám
Však stále
A vykoupení za hříchy co život mi nadělil

Všichni povzneseni snad jednou budem
Do stavu prázdnoty prázdné
Kde pouze tma s tichem vládu
Bude mít
Ach ach jak krásná je tato myšlenka
Snová

A konečky prstů zimou se klepou


V otázkách už odpovědi utopeny
Byli dávno