osaměle splývají větve
bez listí jen jako
na oko a v představách
zrcadlení samoty
mezi hladinami odrazů
v úskalích kameny
tvrdostí srdce sobě vlastní
puká žalem
a jako v krajkových ponožkách
s jinovatkou kolem kotníků
brouzdá se rosou
nové ráno
když při klekání
modlí se den
před spaním