V moři mé bolesti,

se každá tvá slza topí,

málo je pro nás radosti,

a čas letí jak hozené kopí.

 

Proč  musíš zrovna ty trpět,

proč ti nebylo přáno si jako jiné děti hrát,

co za místo je tento svět,

dokola se stále musím ptát.

 

Kdo nezažil – nemůže rozumět,

nemůže cítit tu bezmoc,

jsi jak večer utržený květ,

co ač ve vodě – zvadl přes noc.

 

Stejně tě budu navždy milovat,

rodiče přece doprovází děti dál,

třeba tam jednou budeš běhat, smát se, malovat,

třeba tam brzo půjdu, abych si s tebou hrál.

 

Ale raději zůstaň s námi jablíčko…Prosím.

Táta.