, 21. 1. 2015, Ostatní
Byla jednou jedna chaloupka na třech nožičkách, a tak se kymácela. Když zafoukal vítr, když kolem projel traktor a nejvíc se nakláněla, když blízko kolem ní za silného větruprojel traktor. Pan domácí, který bydlel v chaloupce, byl mručoun, pořád se mu něco nelíbilo a něco mu vadilo. I pomyslel si, že s tím větrem a traktorem musí něco udělat. To přeci nejde, aby ho rušili.
Vylezl si na střechu své třínohé chaloupky a vyhlížel je, kde byvítr nebo traktor mohly být. Ale bylo krásné ticho a to ho dopalovalo ještě víc, že ani jeden z nich nejde, když on na ně čeká. Kde se vzal, tu se vzal, přiskočil najednou vítr a hupnul do chaloupky. Přibouchnul přitom domácímu dveře na střechu a začal hospodařit v chaloupce po svém. Sfouknul ohýnek v kamnech, shodil domácímu ponožky ze židle, rozrazil dvířka u kamen, vylétl komínem ven, zakroužil kolem domácího a byl ten tam. I dožral se domácí, popadl komín a začal s ním lomcovat na všechny strany, aby si ulevil od zlosti, která ho popadla. Viděl to traktorista, který jel kolem a zavolal na něj: „Hej pane domácí, co to tam vyrábíte? To vám tak chybí ženská, že musíte objímat alespoň komín"? Pak se ale hned omluvil: "To byl jen šprým, nezlobte se na mě sousede. Jak vám můžu pomoci“? Ale jeho omluvu už pan domácí neslyšel. Zařval tak hrozně, že se mu všechna krev nahrnula do hlavy, ztěžkla mu a slabé nožičky už ho na střeše neudržely. Svalil se jako žok a rovnou do hnoje, co měl traktorista na valníku.
„Dobrý den sousede“, povídá mu traktorista, "těší mě, že vás poznávám, kdo by to byl řekl, že jste taková veselá kopa. Pojďte, pomůžu vám, podejte mi ruku". „Ani za nic“ odblafl domácí, „radši tu v tom hnoji shniju“ a otíral si z očí a čela drobné kousky, ze kterých se hnůj skládá. Ti spisovnější jim říkají lejna. „To by vás byla věčná škoda“, kdybyste tu v hnoji zůstal, povídal traktorista". Jak se domácímu postupně vracel rozum, poznal, že bez pomoci se z hnoje nedostane. „Tak poslední nabídka pomoci sousede“, natáhl k němu ruku traktorista, "jinak vás vyklopím i s hnojem na hromadu". Domácí zaťal zuby a natáhl své ruce k traktoristovi, „aspoň mu je zmáčknu, že mu slzy vyskočí“, pomyslel si. A taky že zmáčknul. Pak se s radostným očekáváním narovnal, zvedl hlavu, aby se podíval na traktoristu a vychutnal si jeho zkřivenou tvář bolestí. Ten ale domácímu s úsměvem povídal. „Líbí se mi, že máte sílu a že umíte vypustit páru. Toho já si na mužských cením“. „Jmenuju se Terezka Lamželezová, ráda vás poznávám“. Jak to domácí uslyšel, zhluboka zamrkal očima, zalapal po dechu a s pohledem vzhůru,dolů a nahoru se přesvědčil, že traktorista nelže. Pak otevřel pusu a svalil se zpátky do hnoje. A netrvalo dlouho a byla svatba. Přeci jen, už jim byl oběma nějaký ten rok, tak nač to odkládat?. A od těch dob byl pan domácí jako beránek a traktory už mu nevadily.