, 28. 4. 2016, Povídky
Tak jsme u babičky v Praze, skoro po roce. Tentokrát ne za nákupy, ale za kulturou. Dětskou ovšem, protože je potřeba poskytnout dceři taky trochu civilizačních vymožeností, zatím je zvyklá převážně na vesnici. A jaká příležitost je lepší než dětský muzikál? Spousta lidí, hezké oblečení, hudba, herci... Bude to super, muziku máme rády.
Když už za kulturou, tak za dámy, že? Dcerku nastrojím do sukýnky a bílé halenky (ta bude vypadat), sebe do šatů. Když už tak už. Oblékám šaty s úzkou sukní a lodičky. Neměla jsem je na noze snad pět let, tak snad se nepřerazím. Dočešeme, dooblečeme a vydáváme se vstříc dobrodružství. Zrcadlo v předsíni ukazuje docela vzhledný obraz. Fajn.
Dítě zvyklé na venkov vypuštěné do pražských ulic se chová poněkud chaoticky. Nohy nezvyklé lodičkám stejně tak. Společně vlajeme po chodníku sledované nechápavým pohledem mojí mamky a neteře. Čím víc se blížíme ke kulturnímu centru, tím víc vlajících dětí potkáváme. Tak to asi nebude tou vesnicí.
Úspěšně se probijeme do budovy k šatně. Tam image dámy dostává první trhlinu. Přezouvat dítě ze zimních do společenských botek v úzké sukni s elegancí jde ztuha. Povedlo se. Narovnávám se a stahuju sukni. Sakra, oko na punčoše. Trhlina číslo dvě, tentokrát doslova. To nic, pod sukní to není vidět, uklidňuje mě mamka. Dobře, tak jo. Odkládáme kabáty do šatny a cpeme se davem k sálu.
Místa máme, sláva. Usazujeme se a ukazujeme holkám scénu. Drrrc. Oko na punčoše se rozteklo až k lemu sukně. Aspoň že sedím. Přestavení začíná, hudba hraje a dceři začínají lézt oči z důlků. Prvních pár písniček, sál si podupává do rytmu. Neteř si pobrukuje, dceři lezou oči čím dál víc. Napadá mě, kam až se jí můžou vyvalit, než jí vypadnou.
Blíží se půlka představení. Sál tleská, neteř brouká nahlas, dceři zalezly oči zpátky na místo a začíná kňourat. Pokládá si hlavu. Načesaná hlavička se válí po opěradle a účes ztrácí tvar. Naštěstí začíná přestávka. Džus a čokoláda holkám spraví náladu. Mami, pojď tancovat, tahá mě dcera za ruku a cloumá se mnou do rytmu neexistující písničky. Image dámy dostává třetí trhlinu. Ale zdá se, že je to všem jedno.
Druhé dějství. Hudba hraje, sál tleská, neteř si zpívá (no, zpívá...) a dcera kňourá. Pochovat, mňouká. Tak pochováme. Beru ji na klín a ona se o mě opírá botkami. Bohužel přímo suchým zipem. Oko na punčoše se natáhlo odshora až dolů. Čtvrtá trhlina. To to pokračuje... Představení končí. Neteř poskakuje a zběsile plácá, dcera stejně tak. Do šatny letíme jako draci a cestou k metru tancujeme. Lidi na nás koukají jako na blázny.
Večeře to spraví. Ale na cestu domů máme málo jízdenek. Beru peníze, posílám mamku s oběma princeznami napřed a jdu k automatu. Sama, dítě mimo dosah, konečně se cítím jako dáma. Zvolna se houpu v bocích, ležérně naházím mince do automatu, seberu jízdenky a elegantním krokem se vlním k zastávce. Čert vem oko na punčoše, stejně je skoro tma.
Už vidím zastávku. Ovšem taky autobus. Zrychluji krok, co mi sukně dovolí. Autobus je ale moc rychlý. Holky poskakují a popohánějí mě. Ještě o fous zrychlím, ale je to pořád málo. Zatracená sukně, aby ji čert vzal. A podpatky s nimi. Dáma nedáma, vyhrnuju sukni tak vysoko, jak mi slušnost dovolí a rozbíhám se. Stíhám to jentaktak. Skáču do autobusu leopardím skokem, vrazím do dcery hlídající dveře a jízdenky zatnu mamce do předloktí. Uf. Shrnuju sukni a funím. Usazujeme se a jedeme.
Doma shazuju lodičky i šaty s nemožnou sukní. Dlouho do noci si foukám bolavé nohy. Příště si obleču něco praktičtějšího. Nebo půjdu sama. Jo, to bude ono.