(Děj dnešního snu se fiktivně odehrál někdy před pětadvaceti roky)

 

Přehrabuji starý papír, noviny a podobně,

určené na podpal. Arch synových poznámek

psaný obyčejnou tužkou, nějaké plánky, nákresy,

halabala kostrbaté, ale pro něj cenné vyndavám z krabice.

Kdo mu je vyhodil „do sběru“?

 

Otáčím se, stojí ve dveřích.

Přichází s problematickým spolužákem,

kterého u nás nevidím ráda, a s nějakou dívkou.

Syn má vyholenou hlavu a uprostřed žluté číro. „Sluší mu,

viďte, paní?“ říká s obdivem v očích ta holčina a jedním dechem dodá:

„Nebojte, číro je jen nalepovací a kroužek v nose se dá taky vyndat!“

 

Přikývnu, protože přes první úlek rozumím a vlastně se mi i tak líbí...