Jak. jak jen může býti,
hlas tvůj nad vše bytí,
nad vše, co dosud poznal jsem,
nad vše, co poznat bych chtěl.

Co jen poznati bych chtěl,
co jen poznati mám,
osud člověka si nevybírá,
nemá směr a nemá cíl,
jen tupě narazí,
jak jen mráz může do skály.

V tu dobu nikdo z nás neví,
co po nárazu následovat má,
co vypukne a co skončí,
jak osudu velká rána bude,
zda láska, mír, přátelství či smrt po ni zbude.

Nikdo nečeká, že štěstí v jeho víru,
v jeho sen, v jeho touhu naplní se,
nikdo nemá ani zdání,
zda zrovna na něj mince štěstí obrátí se,
zda víra jeho naplní se.

Víra v lásku, láska ve víře,
silná, byť nejsilnější jest,
vše přemůže,
vše zdolá.,
nic nezastaví ji,
byť by svět stál proti ni,
i všechno co je s ní.

V srdci schovává se,
pak jednou,
znenadání,
vypukne bez přestání,
čiší ven a stále víc,
naděje v ní nerůstá,
jak silná jen dovede být,
jak krásná,
ba však i krutá může být,
neb osudem vyměřena jest,
a bez směru a cíle,
nikam jinam nedá se svést.

Náraz tvrdý,
lásky na kámen zmrzlý lhostejností,
kámen v duši,
v duši, jenž patří cíli lásky,
pak bolest jen pocítit se dá,
však naději umírati nesmí se dát,
ta zůstat v nás musí napořád.

Člověku v duši zazní:
Již nikdy.,
však planá slova jsou to,
lásku tu nezadrží nic,
sic člověk chce,
svou duši v srdce uzamknout.