Po tom, co slyšela jsem,
cítím v nosních dírkách samotu.

Tu, co tolikrát zažila jsem.
Ozvěna mi jemně bloudí
po pažích, po hrudi a po krku ...

Hledá něco, co se samo vrhne k útoku.
Písek z pouště, víno, dým,
to všechno smím.
Jen Tebe ne.

Mocná síla dechu historie,
velbloudích slin.

Možná přála bych si křídla,
stačí jeden pár,
vznášet se nad obzorem,
spadnout do háje datlovníků.

Prach zeminy, který tvoří člověka.
Toho, co tiše vysedává,
trousí rady a čeká až vychladne káva.

Kroky ve vodě.
V moři.
V soli.
V duši.

Pokradmé tahání za rukáv,
lesk v očích a strach,
že zákazník už nedýchá.

Na obou stranách nejistota,
byť přátelský stisk.
Na stěně hmyz.

Zní to kýčovitě,
ale přesto západ Slunce pohltí Tě.
Spolyká jako svačinu.