Na louce ukrytá, smyslně voní.
Horká a vášnivá, jak stáda divokých koní.
Někdy je pannou a jindy zas květem,
pro mě však zhmotnělým niterním světem.
Proč ji tak miluji, já chtěl bych znát,
proč toužím na koni tryskem se hnát?
Cítit tu květinu křehkou a bělavou,
v zemi, kde hvězdy nám létají nad hlavou.
Pak z tisíce přání pouze jedno splnit bych chtěl…
Zahřívat tu maličkou v souznění srdcí i těl.

Zas pouhý okamžik naděje drásá mou duši,
kdo přečetl báseň, už zajisté tuší…

Na louce vězení z ostrého trní,
přes něj toužím ji utrhnout, leč ruce brní…