Kotouče vířícího prachu
temný cíl někde před nimi,
před sebou valí vlnu strachu
za sebou nechají jen pustiny.

Pod údery dunící planina
občasné záblesky oceli,
když noc jako blesk prořízne
sinavé měsíční světlo,
odražené na zkrvavené čepeli.

Jak jiskry od skal létající,
tak rachot hromu znějící,
kdo v bouři této vyjící,
žene své koně běsnící?

Jsou to jezdci,
řítící se tmou.