Prázdná báseň

Píšu řádky plné touhy, plné strachu, plné slz
Plné a přitom tak prázdné. Tak jako na nebi velký vůz.
Mohl by vozit spousty múz..Je prázdný pro lidské oko,
to vidí jen sbírku hvězd, ale uvnitř plný bude určitě,
za to dám do ohně pěst.

Jsem prázdná, jsem prázdná krabice, to co v ní bylo, už není.
Jsem dítě, které chce, co nemůže míti.
Jsem kvítí, usušené, prachem obložené, zasněžené vzpomínkami.
Vzpomínkami na oddanost, věrnost a sílu.
Na člověka jehož milovaly, stále milují.

Lidská slova jsou krutá, naše osobnosti poskvrněné,
Naše duše poraněné.
Slova a činy neslučitelné.
I když všechny místně potrestány,
Každá mince má dvě strany.

Na rubu nenávist, bolest, nedůvěru, pomstu,
Jenž má ostré hrany.
Na líci má vůz, krabici, dítě a kvítí.
Z nichž tvá nevolnost visí na niti.
Toužím tě míti.

Na té dlouhé niti.
Je to žíla.
Vytrhnutá z mého těla, plná tvé krve.
Krev je horká, proudí, tryská, vaří,
Je v ní láska, ale zle se tváří.

Má duše v pekle se smaží.
Chtěla by jít do nebe, čekat tam na tebe.
Na duši tvou čistou ale zlou.
Pomstychtivou, bolavou, krásnou a křehkou.
Mou.

Malé hříchy pokrývají velké, a ty velké malé, však stálé.
Lež je nemilosrdná, za ní se platí dále.
Stmívání se blíži, a mou duši tíží.
Les je šerý, vlezlý, chladný, prázdný.
Sleduji ho z okna, je jako odraz mého nitra.
Už se nechci probudit zítra.