/Jednooký Sam se malátně a z posledních sil natáhl pro poslední kus neznámého tropického plodu, jehož dření a dužninou se na útesu živil. Když utišil své hladem sevřené útroby, uchopil do svých kostnatých rukou prázdnou lahev od ginu, která byla, ještě s několika drobnostmi, jeho jediným majetkem.Namočil stříbrnou přesku svého polorozpadlého střevíce do šťávy onoho plodu a na pergamen napsal prosbu samotnému Bohu, která byla zároveň i předsmrtnou zpovědí zhýralého námořníka, který pokorně pokládá svoji duši na oltář k Božímu soudu.Poté zavřel Jednooký Sam své jediné oko a mrštil lahví napospas mořským vlnám, načež ulehl, aby již nikdy nepovstal.../
Honzík vypnul rádio v němém úžasu nad statečností Jednookého Sama na pustém útesu. Hleděl z okna na údolí Jizery./Teda.../
Potom vyskočil a běžěl do kuchyně otevřít skříň, kde měla jeho matka prázdné lahve od okurek a alkoholu. Když si jednu lahev, která mu nejvíce připomínala osud Jednookého Sama, vybral, běžel s ní do svého pokoje. Nad papírem, vytrženým ze školního sešitu, se zakousl do tužky a uvědomil si, že neví, co by měl Bohu napsat. Umřít se mu ještě nechtělo a o soudech toho moc nevěděl.Sousedka potom viděla Honzíka, jak peláší k Jizeře s lahví od kečupu, kterou, zavíraje přitom oči, hází do řeky.Ale jen Honzík a Bůh věděli o psaní, které bylo v lahvi ukryto.
AŤ SE MÁMA S TÁTOU NEHÁDAJ A AŤ BABIČKA PEČE KAŽDEJ DEN TVAROHOVÝ KOLÁČ