Sedím nad vzpomínkou lásky.....

Leží na stole jak listí sychravého podzimu
a vítr popohání jí krajinou v mém srdci
Tu a tam ? zarazí se o balvan či o skálu
a vlny slz srazí ji do hloubi moře...
V moři z korálů útesy sahají do výší
spoutány svědomím jak římští otroci
- snad někdo se slituje a řetězy přeseká

a zvedne ten balvan, pod nímž krčí se touha...

Vzpomínka...

Letí lesem jak trefený pták
naráží do stromů jak smyslů zbavená
a tu a tam ? spadne; poštěstí se ? do mechu
Kulka v jejím těle však nehojí se a bolí
a krev do ruda barví stonky mechové...

Prozraď mi sasanko, kolik krve bude ještě téct?
Prozraď mi, smrku vysoký, kolik žalu bude ještě v ní?

Ve vzpomínce, kterou musím nést...

Jen pověz, datlíku, ty, co zobák svůj tolik namáháš
Jen pověz, nachový kvítku, čípak jsi, že utrpení neznáš?
Proč vykvetl jsi tam, kde vzpomínka má leží a krvácí...

Napila se krve její studánka, jindy čirá a průzračná
a temně do ruda se zbarvila...
Ve studánce i rybka zlatavá se z té vody napila
plula říčkou, lesem, vsí, až znenadání
na návnadu rybáři se chytila...

Zlatá jsem rybáři, pusť mě zpět, přání Ti však nesplním
avšak něco víc, před neštěstím Tě ochráním

Rybář ale neslyší, chudý je a hlad má
a jeho žena doma v kolíbce synáčka uspává

Dej tu rybku dítěti, ženo má
my do rána přežijem, snad Pán Bůh dá...

Druhý den už z rybky zbyly jenom šupiny
v kolíbce však do ruda zbarvily se peřiny
Dítě leží, nedýchá, už jej nesou do hrobu
jako Erben v Kytici ? děvčeti na líci
vykreslil podobu
umrlčí...

Moře bylo poslední, kdo chlapci dal obživu
ať si jej vezme ? pánem bude mu nejlepším

Pozvedl chlapce, nese ho v náručí
slzy mu padají na bílá líčka
a v loďce plují do moře širého...
Začala bouřka, vítr se zvedá a vlny loďku naklání
a otec v ní synáčka do vody pomalu spouští

Korály v moři tiše si šeptají
kdo chlapce zabil, v bouři a potají
Pravdu bolavou již brzy rozpoznají
Poznají vzpomínku v tělíčku chlapcově
srdce se rozbuší, prsa se nadzvednou...

a pohled nevinný víčka jim odhalí...

Na břehu rybář sítě své potápí
zmáčenou košili od slz a trápení
když náhle uvidí jinocha statného...

Na prsou odráží se mu zlatý lesk...

Nesu Ti rybku zlatou, ale nehádej kdo jsem
Nesu Ti vzpomínku ? na bouři a déšť
Nesu Ti loďku chatrnou...

Rybář tu rybku do moře hodil...

Už nemám hlad, už nepláču...
Jediný syn můj tam v moři spočívá...
Toť pro něj dar...

Podíval se blíž do tváře jinocha a vrátil se k sítím...

Sítě plné ryb!!!
Kdo jsi, že zázraky přinášíš?
Vidím Tě poprvé a tvář tvou tolik dobře znám...
Tvé oči jsou jak studánky čisté, jako nebe bez mráčku...

Jsi otec můj, já se Ti navracím
Navracím Ti rybku zlatou, navracím vzpomínku
Ty však ji nechceš, pustils ji, nechal jsi ji žít...

. . .

Pluje rybka mořem, říčkou, vsí až znenadání
do studánky se navrací
Vrátila se, vidí, studánka průzračná
nachový kvítek odkvétá a stonek mechový již klidně spí...
Datlík ve svém domku tiše sní
a sasanka kdesi v podzemí dětem příběh smutný vypráví...

. . .

A já sedím nad vzpomínkou lásky...

Leží na stole jak listí sychravého podzimu
Leží na stole, už nikam se nevrací...

Už jenom leží a krvácí...