Držím paletu zčernalou a špinavou,
změť barev se slévá
do stále absurdnějších květin,
jejichž lístky uvadlé zkoumají ruku mou,
než padají do změti střepin
válejících se bezúčelně na vrstvě vzpomínek.
Prach se vznáší ve vzduchu zářícím,
hromadí se a špiní sníh,
vzdáleně podobá se moře sinicím,
oceánu jež s tebou ztich.
Komín továrny převyšuje mé představy,
všechna kouzla ze snů mých.
Pavouci se houpají na vláknech domovů,
bílé kříže se slučují s bzukotem,
těch jenž zmírají bez pompy, bez rovů,
padají po stovkách bez srdce,
mezi slzy starého psa ve dveřích,
v rozích i pode mně.
V očích odráží se kosy přítomnost,
postel je plna mého dětství,
pro jednu pitomost,
začínající ve vaně peřím vystlané
a konče výčtem lásky poznané.
Třetí dveře otevírají mé hříchy,
loď se potápí ve víru výčitek,
námořník se přizpůsobil podrážce
mé boty,
v jejímž lesku odráží se v rukou vpichy.
Odsouzen jsem bez soudce i bez poroty,
obhájce můj padá smíchy
a já padám do pekel.