Lenivé prsty nebyly jiskřivým společníkem klávesám starého psacího stroje. V průrvách milosrdné paměti občas zaválo svědomí, naštěstí příliš nepraktické pro hrdý postoj. V ostře sledovaných vlasech propukl nečekaný podzim, v náručích hledala útěchu včerejší sebevědomí.

 

Stál jsem pod božíma rukama a cítil ten tlak, tlak, který byl nevyhnutelný jako příští nádech – a stejně tak nejistý.

 

Tlik tlak,

 

tlik tlak.