, 31. 12. 2001, Ostatní
Milý básníku!
Kdybych mohla číst Tvé myšlenky tak, jak to bylo v jednom filmu, nic podstatného bych se nedozvěděla. Protože Ty nemyslíš na mě, ani ta holka, co vedle Tebe sedí a zoufale se snaží Tě sbalit, Tě naprosto nezajímá. Vypadáš, jako bys hloubal nad samotnou existencí světa, nad dosud nevyřešenou matematickou rovnicí, nad neviditelnou šachovou partií, kterou hraješ sám se sebou. A Ty přitom OBJÍMÁŠ A LÍBÁŠ jen svůj mikrofon, když pak do něj šeptáš cizokrajná slova vyšlá z per tvých zemřelých předchůdců. - A jedno, dvě z těchto slov ulpí v paměti okolních dívek, jenž se je horečně snaží přeložit, ač stokrát raději by přeložily Tvoji duši.
Kdybych mohla číst Tvé myšlenky tak, jak je čtu hrdinům v krásných knížkách, nezjistila bych, co se odehrává ve Tvém srdci. Neboť Ty sám snad ještě nevíš, co bys rád. A lásku, jenž dobýváš celou svou duší, svou pýchou odrazuješ. Plýtváš svým srdcem - nejlepším, co v sobě máš - na pochybné pokusy, když přijímáš rty jedné jako číši opojného vína a druhé toužíš se přiblížit tak, aby Vaše duše již spjaté ve svém okouzlení se přiotrávily láskou, která tomuto svazku nepřísluší, není-li čistě platonická.
Kdybych mohla číst Tvé myšlenky tak, jak astronomové luští tajemství dalekých hvězd, nebylo by mi to pranic platné. Neboť ten Tvůj pekelný daimonion, jak sám s oblibou nazýváš zbytky své racionality, se dozajista ztrácí v Babylónu Tvých myšlenek. Ty, jak starověcí rétorici dokážeš lež změnit v pravdu a tmu spojit se světlem tak, že už ani Ty sám nerozeznáš, jaká je skutečnost. A jakákoli má snaha by mě uvrhla do prokletého labyrintu, kde zlatým klubkem jsou tvé city, tak na hony vzdálené myšlenkové podstatě, jenž jediné by mi bylo dáno porozumět.
Kdybych mohla číst Tvé myšlenky tak, jak si pročítám Tvé dopisy, našla bych jen poušť, která zbyla po ničivém boji Tvého srdce a rozumu. A našla bych tam snad člověka, jenž žízníc se plazí pískem a ve všech ženách, které k němu přijdou, vidí jen číše s vodou, životodárnou vodou, po které tolik jeho vyprahlé rty touží. A tehdy pochopím, že v tomto boji zvítězil Tvůj rozum. Ty jsi svému srdci nikdy nedopřál sluchu a ono opět ochraptělo po marném křiku a hned tak brzo nepromluví. Ty dál ve svém zadumaném postoji budeš dobývat srdce okolních dívek, zarputile uvažujíc dál pouze nad tezemi svých mrtvých filosofických předchůdců. A dívky zůstanou číšemi a Tvé múzy si nadále budou lámat hlavu: "Kde je, zatraceně ,ten zakopaný pes!?"