Kap…Vzhlédne od rozečtených novin. Otočí se k oknu. Kapka, na kterou zaměří svou pozornost, se líně klouže po vodním potůčku, jenž vytvořily první kapičky na skleněné tabuli. Dívá se skrz okno, ale nevidí svět, ve kterém žije. Slyší něčí hlasy, ale neuvědomuje si, že je to jen v jejích myšlenkách…
Seděla na suché trávě, opřená o starý strom. Cítila něco ve vzduchu, ale zatím tomu nevěnovala pozornost. Lehký vítr si pohrával s jejími dlouhými, uhlově černými vlasy. Měla zmatený výraz ve tváři. Oči těkaly ze strany na stranu.
“Ahoj.” řekl mužský hlas, na který tu už dlouho čekala. Ona ale neodpověděla. Jen kývla hlavou. Sedl si vedle ní. Nic neříkal. Bylo slyšet jen ptáky, kteří poletovali kolem a větve stromů, narážejících o sebe. Tato situace, plná napětí a čekání, jí začala být velmi nepříjemná.
“Proč mi to už neřekneš?” zeptala se proto potichu. Podívala se na něj a zjistila, že on už ji nejspíš nějakou dobu pozoruje. Sklopila oči. Měl tak pronikavý pohled.
“Měla jsi pravdu… Udělal to On…” nebylo to tak překvapivé. Věděla to.
Oba dva opět utichli. Ani jeden nevěděl, co říct. Nechtěla se na něj podívat, bylo jí jasné, že ji zase sleduje. Očividně chtěl zjistit, na co myslí. Ale on nemá ty správné schopnosti.
„Jak jsi mohla tušit, že to udělal právě on?“
„Jen jsem tipovala“ zalhala. Jeho pohled jasně říkal, že jí nevěří.
Koukla se na něj. Jedna slza se skutálela po její tváři. Odvrátila obličej. Plakala. Čekal, až začne sama mluvit. Myslela si, že to nikdy nikomu neřekne.
„Byla jsem tam.“ řekla nakonec. Pomalu otočila svůj pohled zpět k němu. Chtěla vidět, jak se bude tvářit.
„To není možné!“ potichu zašeptal, ale bylo jí jasné, že to nemyslel až tak vážně. Věřil jí.
„.Ale ano, samozřejmě, že je to možné. Cítila jsem, že se něco stane. Víš, takový ten pocit. Čekáš, že se má něco stát, ale nevíš kdy a kde.“ Souhlasně přikývl hlavou. Věděl, o čem mluví.
„Seděla jsem tady v parku, u tohoto stromu. V ten den bylo škaredé počasí. Nepršelo, ale bylo zamračeno a foukal vítr. Vždy tu byl klid, a tak i tentokrát jsem slyšela pouze někde z dálky děti, které si hrály. Pohodlně jsem se opřela o strom, stejně jako teď. Málem jsem usnula. Uvědomila jsem si, že něco nehraje. Ptáci přestali zpívat. Ochladilo se. Možná to bylo přicházejícím deštěm, ale já si byla čím dál víc jistá, že to bylo něčím jiným.“
„Zaslechla jsem kroky. Vlastně se to nedalo nazvat kroky, ale spíš cupitání. Měla jsem strašný strach. Ale pak jsem uviděla, že se zpoza stromů vynořila – „
„Malá holčička“ odtušil.
„Ano. Malá holčička. Blonďaté vlásky jí poletovaly kolem bledého obličeje. Vypadala tak sladce a nevině. Rozeběhla se ke mně. Já jen udiveně koukala, byla to cizí holka, nic jsem nechápala. Přišla až těsně ke mně a potichu mi zašeptala do ucha: ´Pomoz mi, prosím!´. Zeptala jsem se, co se stalo a myslela přitom, že si třeba odřela koleno.“
„Ale nebylo to jen odřené koleno…“ prohodil.
Zavrtěla hlavou. Jistěže nebylo. „Třásla se jak osika. V očích měla strach. Otevírala pusu, že mi odpoví, ale vydral se z ní jen děsivý výkřik, plný hrůzy.“ Při vzpomínce na jekot se opět rozbrečí. „Bylo to strašné… Vůbec jsem nevěděla co dělat! Neměla jsem ponětí, co se to děje. CHÁPEŠ? “ mluvila hlasem naplněným hysterií. Teď už brečela naplno a vyprávěla mezi mohutnými vzlyky.
„S panickou hrůzou se dívala na mne. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila – „
„Že se nedívá na tebe, ale za tebe?“
„Přesně tak. Otočila jsem se. Stál tam. Se svým dlouhým kabátem a kapucí přehozenou přes obličej. Ale viděla jsem ten jeho úsměv. Úsměv, který bych nepřála nikomu vidět. Chvíli jsem tam jen tak seděla. Připadalo mi to tak neskutečné, myslela jsem, že se každou chvíli musím probudit. Pak mi došlo, že pokud něco neudělám, udělá on něco jí a nebo nám oběma. Vzala jsem do náručí malou neznámou. Nebránila se. Utíkala jsem směrem, odkud přišla. Muž byl překvapený, ale brzy se vzpamatoval a utíkal za námi. Běžela jsem opravdu rychle. Možná to byla osudová chyba. Moje noha kopla do něčeho měkkého. Ztratila jsem rovnováhu a spadla. Holčička mi vyklouzla z náruče. Mám dojem, že musela narazit do kamene, protože jí tekla z čela krev. Chtěla jsem zjistit, o co jsem zakopla. Nevěřícně jsem vyvalila oči, když jsem spatřila mrtvé, krví zalité malé dítě. Chtěla jsem zvracet. Našla jsem zdroj nekonečné hrůzy dívenky. Musela jsem se ale vzpamatovat. ´Poběž! ´vykřikla jsem a chytila jí za ruku. Víš, nemuseli jsme běžet moc daleko, protože dál už byli děti se svými rodiči. Ona tam ty své ale neměla…“
„A kde je teď?“ zdálo se jí to, anebo opravdu uviděla v jeho očích jiskru?
„Nevím.“ Už nebrečela. Něco hodně zásadního jí tu nesedělo.“Šli jsme ihned na policii.“ nelíbil se jí pohled, jakým se na ní díval.
"Víš co mi přijde nejhorší? Že holčička znala toho mrtvého kluka!" řekl utrápeným hlasem.
Došlo jí to. „Neřekla jsem ti, jestli ten mrtvý byl kluk…Ty jsi tam byl také, že? Ale ne jako divák. Byl jsi hlavní postavou!“ tohle byla její poslední slova. Těsně před smrtí, která následovala, uviděla ten úsměv. Úsměv, který patřil vrahovi.
Probere se ze svého zamyšlení. Nemohla to vědět, ale byla si téměř jistá, že se to takhle opravdu stalo. Očima znovu přelétne článek o zavražděné dívce v parku pod stromem. Blonďaté vlasy si odhrne z bílého čela. Čela, na kterém má malou jizvičku. Podívá se z okna. Déšť pomalu ustává a na zemi teče několik potůčků. Čvacht…čvacht … Zaslechne kroky, bořící se do bahna. Zahlédne stín. Přemýšlí, jestli opravdu ptáci přestali zpívat. A doufá, opravdu doufá, že tichý smích, který slyší, je jen její fantazií…