Vždy jsem byla ta divná holka, se kterou nikdo nemluvil. Mnoho dní a nocí jsem probrečela, hodně krát jsem uvažovala o smrti… Ale nakonec jsem tu zůstala. Snad ze strachu, co se se mnou stane, snad že jsem nechtěla nechat mámu samotnou.
Když mi tenkrát opět ve třídě ublížili, utekla jsem do parku a sedla si na „svou“ lavičku. Zrovna jsem uvažovala, jak bych mohla své nesoucitné spolužáky ponížit, když přišla nějaká mohutná, ne příliš hezká dívka, přibližně stejně stará jako já.
Sedla si ke mně a zeptala se, proč brečím. Překvapilo mě to. A já, ještě více překvapená sama sebou, jí vše řekla. Celou dobu trpělivě naslouchala, a nakonec mě potřetí překvapila. Dokázala mě rozesmát. Byl to úžasný pocit, smát se.
Domluvili jsme se, že se další den setkáme. Scházeli jsme se častěji a častěji. Má bohaté rodiče a oni pro ni vždy udělali, co si přála. Jejím přáním tentokrát bylo začít chodit do mé třídy. Jak se dalo očekávat, rodiče svolili.
Znali jsme se krátce, ale byli jsme jako dvě těla s jednou duší. Byla jsem šťastná – konečně jsem si našla kamarádku. Nikdo si na mě nedovoloval, nevysmíval ani neurážel, jen mě pořád pozorovali a nechtěli se mnou nic mít. Asi se báli mé kamarádky. Byla velká a silná. S ní se nechtěli bavit už vůbec, a dokonce ani učitelé ji nevyvolávali.
Šli jsme spolu do jedné malé, útulné kavárničky. Povídali si o všem možném a vůbec nám nemohlo zkazit náladu, že nás ostatní lidé pozorují takovým zvláštním pohledem.
U vedlejšího stolku seděla parta kluků a mně se jeden z nich moc líbil. Kamarádka si toho zřejmě všimla a mrkla na mě. Rozhodla jsem se. Když jsem procházela kolem něj, pozdravila jsem ho a usmála se.
„Hele kluci, ta bláznivka mě pozdravila!“ začal po celé kavárničce řvát ten kluk. Když se ujistil, že ho všichni poslouchají, pokračoval: „Seš divná, tak táhni odkud jsi přišla a víc mě neotravuj! A kde máš tu svou kámošku, o které všichni často mluví!? No?!“ a pak se začal smát.
Nechápala jsem to, ale nemohla jsem to vydržet. Utekla jsem a stále slyšela, jak se všichni smějí a smějí a smějí…
A tak teď stojím tady, několik set metrů na řekou.
„Tak co, skočíš?“ zeptala se kamarádka. Ani jsem si nevšimla, že by běžela za mnou. Nejspíš jsem neviděla přes proud slz, stékající po mých tvářích.
„Já nevím, jestli chci skočit.“
„O tom se nediskutuje, to musíš vědět. Já skočím s tebou, chceš?“
Opatrně přikývnu. Má pravdu, stejně můj život už nemá smysl. Skončí mé každodenní utrpení. A ona je tak pevně rozhodnutá.
Chytne mě za ruku, přeskočíme zábradlí na mostě a…letíme. Zdá se mi to jako věčnost, než ucítím mrtvolně chladnou hladinu řeky. Jsem si jistá, že jsem se rozhodla správně…
Nalezena mrtvá dívka na dně řeky:
Rybář, který chce zůstat v anonymitě, našel včera ráno mladou dívku, při svém denním rybaření. Identifikovala ji její matka. „Víte, někdy jsem měla pocit... že si povídá sama se sebou nebo objímá vzduch. Ale stále jsem si něco nalhávala. Nemohla jsem uvěřit něčemu ... tak absurdnímu. Ale... teď si to vyčítám“ svěřila se nám zoufalá matka mrtvé dívky. Podobné výpovědi měli její spolužáci, i lidé, kteří ji často potkávali. Vypadá to na sebevraždu, případ však stále řeší policie…