Ivana: Nutíš své myšlenky pobíhat v hlavě, zaplnit pergamen nejde to tak hravě...Ve dne, kdy slunce si pohrává s mraky, utíká vzpomínka...já vlastně taky.

Pavel: Kam spěcháš? Tak postůj chvíli přece děvče!

Ivana: Co jsem chtěla..kam mám jít, cesty se kroutí...myšlenka na papír? Sny se mi hroutí.

Pavel: Tak se přece neboj, jsem tak blízko, dotýkám se tě svým ohněm, svým mrazem, a ty stále utíkáš a utíkáš, kamsi kde není nic, jen prázdno.

Ivana: Je, nebo není..přelud či snění? Přichází po špičkách, rozdává jmění.V myšlenkách, v obrazech mihne se kradmo...dohonit přelud mi nejde tak snadno.

Pavel: A co kdybys vzala nabídku, tu co tak pálí, neřest i paniku, co nás tak vábí.

Ivana: Po botách toulavých nehledej stopu. Dýchat mi na záda? Vrčím a kopu...