2 995 autorů
Na burze je poloviční pravda úplnou lží.
[Kostolány André] Další >>
„Posaďte se, pan docent za chvilku přijde.“ Těmito slovy mě sestřička uvedla a opustila.
Sedím a čekám. Nic se neděje. Čas kolem pluje v obláčcích ticha. Nemyslím na nic, jsem nervózní, netrpělivá, ale není to na mě znát.
Aspoň myslím. Hraju si se sponkou. Vlasy mi spadly na ramena, zašimraly na tváři.
Odstrčím je a čekám.
Čekání je zvláštní proces, při kterém se neděje nic a všechno. Záleží na tom, na co se čeká. Tedy u mě. Zpráva o mém stavu. Vývoj. Jaký bude? Nevím. Jen mám tušení a přání. Čím je čekání delší, tím jsou tušení horší a přání lapají po dechu. Vstanu, aby se něco dělo. Aspoň náznak něčeho. Čeho si neumím odpovědět, protože místnost je konstantní, ať sedím, nebo ne.
Běh myšlenek naruší hlas. Naštěstí ne můj, to by mi tak ještě scházelo.
„Nevyrušil jsem vás?“
Natočím hlavu a vidím svého gynekologa. Zajímavý.
„Ne,“ odpovím stručně.
„Čekáte dlouho?“
Mám chuť křičet, ale ovládnu se a jen kývnu. Docela by mě zajímalo, co bude dál. Kdo ještě přijde? A kdy přijde pan docent?
„Budeme čekat spolu, zdá se,“ odvětí zlehka a posadí se naproti mně.
„Proč?“ vypálím, aniž bych měla ucelenou představu, jestli chci znát odpověď.
Usměje se. Koukám na něj, mně do smíchu není.
„Můžeme si třeba povídat,“ pokračuje lehce.
„Proč?“ Nemám svůj den. A to ani ten, o kterém se s gynekologem asi mluví.
„Tak se půjdeme projít, co vy na to?“
„Projít?“ Opravdu nejsem ve formě, co se konverzace týká.
„Jasně, půjdeme ven.“ Vstane a natáhne ke mně ruku.
Nevím proč, ale jdu, nakonec čekání mě stejně nebavilo. Procházíme kolem recepce, nikde nikdo. Fajn, pomyslím si. Potkáme sestřičku, má plnou náruč věcí a omluvným tónem mi vysvětluje nenadálé zdržení a odklad schůzky.
„Tak vidíte,“ prohodí gynekolog, „na procházku je ideální čas.“
Venku mrholí. Jsem nalehko, deštník pochopitelně nemám, kdo by si bral do ordinace deštník.
„Alberte,“ osmělím se, „proč jste vlastně se mnou chtěl mluvit. O čem?“
„Vlastně o ničem, chtěl jsem s vámi ven. Dneska je krásně, co říkáte?“
Jsem zmatená. Je dneska krásně? Mlčím.
„Není vám zima?“ zkoumavě na mě pohlédne. Vypadá jako by mi chtěl půjčit svůj plášť. Zavrtím hlavou. „Možná deštník, kdyby byl,“ hlesnu.
Překvapí mě, protože odněkud vytáhne malý balíček. Rozmotá ho a podává mi deštník. Šustím s ním a pokouším se ho rozevřít. Je tmavě modrý s puntíky. Jako hrníček na čaj, napadne mě a usměju se.
Vezme to jako přátelské gesto, otevřený souhlas k povídání a rozmluví se.
Chvíli poslouchám, ale mluví o sobě, výzkumu a seminářích. Pracovní věci, kterým nerozumím. Pozoruji deštník a poslouchám, jestli uslyším kapky. Docela nuda.
„Vás to asi nezajímá,“ řekne trochu rozpačitě.
Přesně tak, mám na jazyku, ale mlčím. Ohlédnu se. Stojí dva, tři kroky za mnou. Sakra, co teď?
„Myslel jsem, že se vám líbím,“ rozhodí rukama.
Podívám se na něj. Ano, je hezkej, ale… Kryštof mi stačil.
„Alberte,“ začnu opatrně. Jenže co mu mám říct?
„Ano?“
„Je mi zima,“ jsem zbabělá, „vrátíme se?“
Dál stojí na místě, jakoby na něco čekal. Ne na něco, čeká na jasnou odpověď.
„Jsem maková panenka a vy nejste motýl Emanuel.“ Zamračí se, tohle slyšet nechtěl. Tajně doufám, že se o tom dál nebudeme bavit.
„A proč ne?“ pokračuje. „Jde o to jméno?“
Ne, nejde o jméno. Jde o to, Alberte, že mě nepřitahuješ. Jsi můj gynekolog a tečka. Mám nepředstavitelnou chuť mu to říct, ale mlčím. Vysvětlí si mlčení po svém. A začne se jako motýl chovat. Poletuje kolem mě, usmívá se, trousí lichotky o mně i o sobě.
No prima, to bych to chytla. Po sexu by mi mohl dát ucelený výklad o ženských rodidlech. Rozesmála jsem se při té představě. Taky se usmál, myslel si, že zabodoval. Tohle celý je špatně. Musím být neomalená.
„Nechci!“ odseknu.
Mlčí. Možná je zaskočený, nevím. Každopádně už snad pochopil, že nemám zájem. Očekávám, že odejde, ale on místo toho pokračuje ve vyprávění o práci, jakoby se nic nestalo.
„Neházel bych to úplně za hlavu,“ prohodí jen tak.
Sakra. Špatnej odhad, měla jsem odejít já. Po dlouhé době jsem venku a on mi to tahle zkazí. Příjemná procházka se mění na nepříjemnou. Přidám do kroku, abych se ho zbavila. Přidá taky a pořád slyším superlativy. Brní mě hlava.
Rozprší se, drobně a hustě. Tiskne se ke mně s lišáckým úsměvem, že deštník je jen jeden. Navíc jeho. Ruce na ramenou, na zadku. Zuřím. V jedné ruce deštník, druhá přimáčknutá jeho tělem na odstrčení nestačí. Najednou zafouká vítr.
Je studený a vmete mi do tváře déšť. A znovu. A potom mi vyklouzne deštník z ruky. Točí se ve víru jako pampeliška na konci léta. Dosedne na sestřižené keře, jakoby chtěl nabrat sílu na další let.
Vymaním se z nepříjemného sevření. Albert si přetahuje plášť přes hlavu. Já nic na zakrytí nemám, za okamžik budu zmáčená. Deštník poletuje přes keře na zem. Zadáno pro vítr a puntíky. Sólo pro dva.
Slyším Alberta, jak na mě volá, ať se vybodnu na deštník, ať běžím zpátky, nebo budu mokrá.
Jenže to už jsem a potom, nemůžu od té podívané odtrhnout oči.
Modrobílá pampeliška přeskočila na trávník, vlní se a poskakuje, jako baletka. Cupitá. Neposedný vítr polehoučku obkresluje taneční krůčky, copak asi tančí? Zvedá trávu a s ní i partnerku pro dnešní den.
Vyhazuje ji do vzduchu, no aby ne, je lehká, jako pírko. Krouží s ní vzhůru do koruny červených listů, kde ji usazuje do větví. Němé představení.
Javorové větvičky se dotýkají puntíků.
Podívám se na Albertův deštník, vánek mi pluje po tváři, stoupá v piruetách k modrobílé sukýnce, poslední fouknutí, poslední krok.
Zavře ji jemně, jako se zavírá knížka.
Tanec, který trval jen pár stránek.
(celkem: 10, počet hlasujících: 2)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
4.1.2019, 21:51Líbí se mi, jak druhým odstavcem pozastavíš vnější dějovou linku a dáš nahlédnout do vlastních myšlenek. Až na - Tedy u mě. To je tu navíc. Jakési alibi. Věř mi, není ho třeba. Umíš vtáhnout natolik, že přejímám Tvou roli a stávám se tu Tebou.
... a přání lapají po dechu - Krásně řečeno. Tak uvěřitelné....
Běh myšlenek naruší hlas. Naštěstí ne můj, to by mi tak ještě scházelo - druhou větou si nejsem úplně jistá. Vtip pro odlehčení situace, samozřejmě. Nevím, jestli mi spíš nepřekáží. Navíc hned v následující větě - nevyrušil? Takže bych možná zvážila variantu - Běh myšlenek protne čísi hlas. Nevyrušil jsem vás?
Natočím hlavu a vidím svého gynekologa. Zajímavý. Nepamatuju, kdy naposledy jsem viděla tak "trefně" užité slovo "zajímavý". Tady je pro mne ten vtip, o který ses snažila v již výše zmíněném.
Je tmavě modrý s puntíky. Jako hrníček na čaj. Název této povídky přijde mi krásně poetický. A tady je to znovu. I já se usmívám.
Každopádně už snad pochopil, že nemám zájem - tohle je věta navíc. Opět, ze stejného důvodu. Jestliže já, čtenář, jsem tu Tebou, tohle nepotřebuju mít napsané. Je to prostě jasné. Teda....nevím, co by mi na to řeklo mužské čtoucí pokolení, ale pro sebe to škrtám
Jsou to jen drobnosti. Které kdokoli druhý může vidět jinak. Není to nic konstruktivního, jen obyčejný pocit z neobyčejné povídky. Dobře napsané.
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
. A nebo "že záloží na tom, na co se čeká". Zajímavě napsané. Pro mně jako pro mužského poučné, co se může dít v dívčí hlavě, když na otázku nepřichází od ní odpověď. Hezky popsané pocity. Jarda kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)budu stručná, NEVYPADÁ to tak, jak by mělo, PROČ? - to nevím.
jak to, že se ten deštník oddělil, když jsem ho při vkladu měla správně, všechno bylo správně, tak jak to???
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Nenávist a její den | Život jde dál | Střípky | Hortenzie | Jeden sobotní večer