On

  

"On" seděl ve třídě, ve škole, kterou nesnášel, a s lidma, které nemusel. Učitelka monotónně recitovala látku, kterou ten den měli probrat. "On" s klidným svědomím kreslil krásný obrázek do univerzálního sešitu, který měl na všechny předměty. Nevzali ho na uměleckou školu. Nevěděl proč - řekli mu sice, že nekreslí tak dobře a že je o tu školu moc velkej zájem, ale školou se proslýchalo, že ho nevzali, protože byl prostě divnej. Věděl to, ale nic s tim nemohl dělat. Nemohl za to, že ho nebral život těch ostatních "normálních" lidí.
Chodit na diskotéky, do hospod, do nevim... Nebyl na to. Miloval přírodu a všechno okolo ní. V létě spal v parku, který měl asi kilometr cesty od své milované školy... Vracel se ze školy a zrovna byl dost solidně nasranej na spolužáky, na učitele, na lidi a potkal kluka, kterej si z něj na základce dělal otloukánka - metr osmdesát, vypracované tělo, nagelovaný vlasy, oblečeného do slušivejch hadříků - a šéfík si nedal pokoj ani teď po třech letech, kdy jsou oba ze základky venku, neodpustil si poznámku...
"Ty socko, v ústavu ti pořád nekoupili novej ksicht? Tadyten je fakt onošenej a hroznej, měl bys ho vyměnit, držko!!!"
"On" už se neudržel a vlítnul na něj. Nebyl to žádnej bitkař, byl to normální kluk z děcáku, kterej se prát musel, aby nebyl za otloukánka i ve svém "domově"... Vykročil proti frajírkovi a hodil na zem bágl. Už to byl dost nezvyk, protože vždycky jenom ležel na zemi a bránil si rukama hlavu, aby kopance nedopadly aspoň tam. Pomalu ale jistě bylo vidět, jak frajírkovi v očích narůstá strach...
Vždyť se mi nikdy nepostavil - řikal si... Bohužel bylo pozdě. V druhym okamžiku ležel na zemi a plival z pusy krev. "On" stál nad ním a pohledem zuřivého býka mu nadával a plival na něj. Když se pokoušel zvednout, "on" do něj začal kopat. Bože, řikal si frajírek, dyť to bolí. Co dělá? Cejtil, že se mu něco podělalo vevnitř, v těle. Bolelo to jak čert, ale nevěnoval tomu moc dlouho pozornost, protože dostal botou do obličeje. Byl to nejhorší den jeho života. Měl asi přeraženej noc a nemohl pořádně dejchat. Nejhorší na tom však bylo, že "on" do něj nepřestával kopat, byl jak maniak.
Naštěstí šli okolo frajírkovo kámoši a "on" dostal jak nikdy v životě, měl rozbitou hlavu, zlámaný nejmíň tři žebra a zlomenou klíční kost. Tělo ho bolelo jak ještě nikdy, ale měl pocit vítězství! Bohužel se jeho pocit vítězství mísil s pocitem ukřivděnosti, bezmocnosti čemukoli čelit, byl zároveň na vrcholu i na dně svejch duševních možností.
Vracel se pomalu do děcáku. Jak vešel, už tam na něj čekaly ty hovada... Nic mu nedělaly, chtěly se jen bavit, ale on je přece uplně jinde, což to nechápou? Nechci se s váma bavit, já vás nenávidím! Nikdy jim to neřek. V děcáku bylo zvykem se čas od času s někym porvat. Jak kolem nich procházel, někdo mu zezadu uštědřil ránu do žeber. Nikdy ho to tak nevytočilo jako teď. Otočil se, oči podlité krví, koukal do čtyř párů očí vystrašených k smrti.
Na co sakra tak čumíte? Ještě jednou a zabiju vás, jednoho po druhym. Beze slova se na ně dvě minuty díval a pak se otočil a odešel. Šel do svého pokoje, kde si pustil soundtrack z upírského filmu - miloval upíry, chtěl se stát jedním z nich. Dal by za to všechno být nemrtvým, prokletým. Neměl pro co žít, uvědomoval si to čím dál víc. Byly doby, kdy se radoval ze života, byl spokojenej s kámošema, který měl, nevadilo mu, že mu nerozumí, nebo vadilo, ale ne do té míry, aby o tom začal přemejšlet. Radoval se, když mohl jít s klukama hrát fotbal, drbat holky, měl to rád.
Seděl na posteli a přemejšlel, jak se spřátelit s někým, komu by rozuměl a kdo by mu rozuměl. Lehl si. Ležel přes tři hodiny a najednou vstal. Šel jistým krokem a za určitým cílem. Na chodbě potkal tetu - tak říkali vychovatelkám - šel proti ní a nechtěl, aby ho zastavila. Bohužel.
"Kam jdeš?"
"Jenom jdu něco vyřešit... Něco, co jsem měl udělat už hodně dlouho. Za chvíli je to hotový."
"Dobře, ale do desíti, ať seš tady, pro každýho platí stejná pravidla."
Odešel. Šel pořád výš a výš. Děcák měl 5 pater a on stoupal stále výš. Došel do pátého patra a sedl si. Seděl a měl zavřené oči. Představoval si krajinu - plnou bílejch kytiček vyrobenejch ze dřeva, v dálce strom a na něm visící lidské plody, kříž uprostřed krajiny, stařík s trnovou korunou vypadající jako Ježíš a tlustá ženská v sněhobílé tunice. Do toho všeho se nesl krajinou řev elektrické kytary. Bylo to to nejkrásnější, co si kdy dokázal představit. Tahle představa mu dodala sílu.
Zvedl se a zavěsil žebřík ze stěny na strop. Pomalu lezl po špryclích až k poklopu a otevřel ho. Bylo s podivem, že tam nebyl zámek, ale co, byl rád. Vylezl na střechu. Foukal tam vítr, kterej se skoro podobal malý vichřici, do očí mu lítaly lístky ze stromů, do hlavy mu bubnovaly malé krupky, vzduchem se nesla vůně pečeného masa, jeho vlasy vlály ve směru větru, plášť, co měl na sobě, sebou šil, jak kdyby byl živej. Byl to krásnej pocit. Pomalu kráčel ke kraji budovy. Stál na římse. Pohled, který si nikdy nedokázal představit. Koukal na spěchající lidi.
Kouknul se na hodinky. Pět minut a skočím. Stál a kochal se nádherným nebem, mrakama, který lítaly sem a tam ve směru větru, ohýbajícími se stromy, architekturou minulého století, která se všude kolem rozprostírala... První a poslední pohled. Věděl, že to už nikdy víc nespatří, možná v skrytu svědomí doufal že ano, ale na tom teď moc nezáleželo. Barák, na kterém stál, byl až překvapivě vysokej na to, že měl jenom 5 pater. Měl nejmíň 40 metrů do výšky. Roztáhl ruce, nechal si ještě chvilku čechrat větrem vlasy. Začínala mu být zima. Najednou letěl. Bylo to nejkrásnější, co kdy zažil, byl svobodný, ne na moc dlouho, ale to ho v tu chvíli nenapadlo, všechno šlo mimo něj, už se to blíží! VYSVOBOZENÍ!!! Něco se mihlo vzduchem. Černá čára. Najednou stojí "on" a muž v černém kabátě na střeše stejného baráku, ze kterého před chvílí skočil.
Zdá se to být několik hodin, dní, možná měsíců, co skočil. Koukal se do tmavých oči. Bílá kůže, delší zažloutlé nestříhané nehty, černé vlasy po ramena se vzdouvaly ve větru, nádherné bílé zuby. Muž zvedl hlavu do nebe a vydal nepopsatelný skřek, celá země jako by se otřásala v základech. Nedaleko do stromu udeřil blesk. Muž sklonil hlavu zpět, v jeho očích jako by se vše změnilo. Vypadal přátelsky, nabízel pomoc-vysvobození-záchranu. "On" přijal. Na chvíli sklonil svůj pohled a opět se zadíval do temných očích svého vysvoboditele. Muž se k němu blížil, a jak se přibližoval, bylo vidět jeho náhle se vysouvající bílé tesáky. "On" začal mít strach, přál si to, ale když to přišlo, nevěděl, jestli takovej dar/prokletí má přijmout. Ale už bylo pozdě. Bílé špičáky zajely nemilosrdně do jeho kůže. Cejtil, jak je z něj vysávána všechna životodárná krev.
Prosím, nech mi tam aspoň trošku - řikal si. Jeho mozek odmítal pracovat, takhle si to nepředstavoval. Najednou do něj dotyčný vstříknul svou krev nebo co to bylo. Jeho vnitřnosti jako by něco spalovalo. Nesmírná bolest. "Umírají", slyší od toho člověka? Najednou si uvědomuje, že leží na zemi a on na něj vzhlíží ze shora.
"Pomoc!" řve ze země na něj. Najednou cítí, jak se mu zpět navrací jeho ztracená síla. Ne. Dokonce jí má víc než dříve. Slyší věci, které dřív vůbec nevnímal. Necítí tlukot srdce.
"Bože, já jsem mrtvý!"
"Ne," zní odpověď. "Nemrtvý! Daroval jsem ti to, po čem jsi vždy toužil."
"Mám strašnou žízeň!!!"
Bodající smích, který jeho "otec" vydal, ho ničil. Sklonil hlavu. Zase se narovnal, ale byl na střeše sám. Sám uprostřed noci - nebe se mezitím vyjasnilo a bylo vidět na hvězdy vzdálené tisíce světelných let.
Druhý den teta procházela pokoje a "on" - teď už prokletý - ve svém pokoji nebyl.. Šla zavolat policii. Hledali ho měsíce a měsíce. Nenašli. Případ neuzavřen, stálo razítko na složce. Vedle ležel případ se stejným razítkem, ale byla to vražda? Jeden frajírek zemřel na nevysvětlitelné ztracení krve. Krev se nenašla.
Na "něho" se po nějakém čase zapomnělo jako na všechno. Místní si už zvykli i na to, že se čas od času někdo ztratil nebo že našli tu a tam nějaké tělo. Konečně se mu v uších nesla ta hudba, kterou slyšel ve své představě. Byl dokonce i tak šťastný, jako kdyby tam byl.

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 4.5.2012, 14:01

poslední přihlášení - září 2008

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>