Deprešeď

Další povídka. Tentokrát poněkud depresivní...


Autor: Nuclear, 14.2.2013, Povídky

  

Deprešeď
Studený podzimní větřík, takový ten, který ještě voní jako letní vánek, ale mrazí jako zimní vítr, pohladil Jamieho Cunnighama po tváři. Nebylo to utěšující pohlazení matky konejšící své dítě, byl to chladný a tvrdý dotek tyrana ze školy, který vás okrade o svačinu a pak vás drží v dívčí šatně zrovna ve chvíli, kdy na sobě nemáte žádné oblečení. Jamie ho cítil. Cítil tu pěst, která mu chce ublížit. A usmál se. Přesně to totiž chtěl udělat- ublížit si.
Další poryv větru. Sotva patnáctiletý Jamie se pomalu, soustředě a z plných plic nadechl. Poté sklopil zrak. Dálnice číslo 55 ze Southvillu do Uptonu měla napilno. Její povrch podstupoval každodenní zkoušku. Stovky, ne, tisíce aut vezlo své majitele do práce, z práce, na kafe se starým známým, na schůzku s neznámým či na večeři s manželkou. Jako ostatně každý den v tuto večerní hodinu. Přechod pro chodce, který byl zbudován, aby lidi už přestali konečně skákat mezi tyto do práce, či z práce spěchající vozidla a dělat nepořádek na tak moderní dálnici, tedy pro bezpečí chodců, majitelů vozidel ... a samozřejmě zmíněných vozidel. A přesně tento přechod si vybral Jamie ve čtrnácti letech k ukončení svého mladého života. Onu dálnici, která měla být ušetřena podobných problémů. Chlapec ale na toto nebral ohledy, dost sobecké, řeknete si možná a nikdo, ani já ani Jamie vám to nemůžeme mít za zlé, pravdou však je, že takovéto věci se v tom dnešním světě dějí.
Pohled na spěchající vozy chlapce neděsil. Vůbec ho neděsil. Bylo mu to divné.
„Měl bych mít strach, měl bych se klepat.“ šeptal si chlapec.
Tohle zjištění ho zarazilo. Jak tam tak stál, celý klidný s mrazivým větrem v zádech a s nohama na zábradlí nad onou dálnicí, začínal mít pochybnosti. Pochybnosti o jeho plánu v záležitosti sebezavraždění.
Začal přemýšlet a to rozhodně nechtěl. Byl naprosto klidný, a to také nebylo správně. Podle jeho plánu se měl přijít na přechod, vyškrábat se na zábradlí, nejprve se slzami v očích rozloučit s rodinou, vyznat své city k vysněné dívce, poté statečně zatlačit slzu a s rozechvělýma nohama a se srdcem až v kalhotách skočit no dálnici 55. Poctít tak místní policii případem, doktory ošetřováním, hasiče hašením, stavbaře opravováním silnice, spěchající majitele vozidel několikatýdním pobytem v nemocnici a konečně pohřebáky...no prácí. Všichni by byli spokojení.
Ale jakmile vypadl z rovnice strach, onen nutný pláč a další projevy hollywoodskosti byl Jamie zklamaný. Posunul se na zábradlí, aby se mu stálo pohodlněji, zřejmě to ještě chvíli zabere, pomyslel si.
Pod ním zrovna projel náklaďák firmy McDonald. Z původního zklamání se stávalo zděšení, obrovské zděšení. Ale ne takové, jaké chtěl cítit. Bylo to zděšení z toho, co se chystal udělat
„Ach můj bože, já se chci zabít...“
to by pravděpodobně řekl normální člověk, ale Jamie byl z jiného těsta a pokračoval
„...a nemám z toho strach!“. A zděšení rostlo přímo exponenciálně.
To snad není možné, pokračovalo jeho podvědomí
Proč to děláš?! Proč to kurva děláš?. Na toto si chtěl Jamie taky odpovědět, protože ten klid co cítil, mu nějakým způsobem zastínil paměť. Pamatoval si pouze obrázky.
Jeho pokoj.
Prázdnota.
Tma.
Tíživé ticho.
Bolest hlavy.
Šedivá barva.
Most.
Víc nevěděl. Vzpomínal si, že poslední měsíc míval zvláštní náladu. Nálada se někdy vystupňovala do stavu nefalšované deprese. A v takových chvílích ležel, seděl či stál, ale nedokázal se pohnout. Jak na něco pomyslel, už na to měl vztek. Když na něj někdo promluvil, už ho měl chuť poslat do prdele. Být s ním tento měsíc asi nebylo nic příjemného. Pravděpodobně to nebyla žádná pohádka ani zbylých 174 měsíců, ale koho to vlastně zajímá. 175. měsíc měl být měsíc poslední.
Nálada, kterou míval, se dala popsat opravdu velmi výstižně tou šedivou barvou, na kterou si vzpomínal v útržcích. Všechno ztrácelo barvu. Hlasy ztrácely barvu, jídlo jí ztrácelo dokonce i sluneční paprsky mívaly tu otravnou, pošmournou šeď. Jamie ztrácel barvu spolu s těmito radostmi života. Až se nakonec ocitl právě zde na zábradlí nad dálnicí číslo 55.
Ne, nebyly za tím rodinné hádky s rodiči, ani s jeho o rok mladším bratrem Jackem, ani školní tyrani, kteří by ho šikanovali, ani neopětovaná láska nic tak filmového a hodného tohoto činu. Prostě ta šeď a nechuť žít. Ta se vkradla Jamiemu do mozku a udělala si z něj na ten poslední měsíc luxusní vilu. Podle všeho jí i pronajímala ostatním šedím za pakatel. A evidentně se klepy o tak skvělém hotelu mezi šeďmi šíří rychlostí blesku. Jamie bohužel nikdy neviděl ani penci z vydělaných milionů. Výsledkem byla pouze nechuť. Nechuť pokračovat v žití.
To, co ale cítil teď, to byl pocit chuti bát se, být vystrašený takovými myšlenkami o sebevraždě a chuti být vyděšený z takové výšky, ze které sledoval dění na dálnici. Konečně se tedy dostavila slečna panika. Taková ta dívka, ze které vám běhá mráz po zádech, točí se vám hlava a nevíte co dělat dřív, víte jen, že máte strach.
Zábradlí se najednou nezdálo tak pevné. A už v žádném případě nebylo pohodlné. Jamie se křečovitě držel horní části můstku. Nebyl schopen se pohnout, stejně jako při oněch záchvatech netečnosti a šedivosti.
Připadalo mu, že si ho přece někdo musel všimnout, někdo pro něj přijde a zachrání ho. Doufal v to, protože...tak to bývá ne? V každém filmu to tak je. Policie už je informovaná a jede pro něj. Některý z občanů kilometr vzdáleného Mounarlu půjde náhodou kolem a pomůže mu…
Všude kolem bylo cítit výfukové plyny, ale Jamie ze sebe cítil jen a jen hrůzu a paniku. Doslova z něj čpěla. Byl mokrý od hlavy k patě. Nebyl to pot, byla to zkapalnělý strach, který vyvěral z každého jeho póru na kůži.
Už byl zoufalý. Nechtěl zemřít, teď už to věděl, miloval život, miloval vdechování kyslíku a vydechování oxidu uhličitého, miloval svůj život…
ŠEĎ. TMA. TÍŽIVÉ TICHO. PRÁZDNOTA.
Z čista jasna se na obzoru objevila jiskřička naděje. Obzor byla v tomto případě zatáčka chodníku vedoucího z města. A jiskřička na to byl obrys postavy.
Záchrana! Tak přece je svět úžasný. Tak přece filmy mají něco do sebe. Tak přece jen dnes neumřu. Pokoušel se volat, ale nešlo to.
,,Nevadí, nevadí, jde přímo ke mně. Nemůže mne minout." utěšoval se Jamie.
Zdálo se, že člověk „Zachránce“ neměl naspěch. Ale po několika dalších krocích ho uviděl. Mladého chlapce stojícího na zábradlí nad dálnicí. Na jednu děsivou vteřinu se zastavil. Jamie si myslel, že se snad otočí a uteče. Ale zachránce vykřikl, něco čemu Jamie nerozumněl, ale bylo to jedno, důležité bylo to, co ten člověk udělal dál totiž: rozběhl se přímo k chlapci.
Jamie měl neodolatelnou chuť se smát. Všechny jeho svaly povolily. Úplně všechny. Včetně těch, kterými se křečovitě držel horní části zábradlí. Chlapec ztratil rovnováhu. Nedokázal se znovu chytit. Už nikdy. Už nikdy se nebude ničeho chytat. Stejně jako už nikdy nebude...tolik milovat život.
Poslední co Jamie ještě stihl rozeznat, byla barva mužova obleku, vlasů a věřte tomu nebo ne, i jeho očí, vše bylo dokonale pošmourně šedivé. Byl od něj asi 3 metry, když se pustil a začal svůj pád do prázdnoty.
Tma.

Chlapec sebou trhl. Trhnutím se probudil. Nebo to bylo oním snem? Tím dopadem do prázdné temnoty? Pyžamo i peřinu naprosto propotil. Do pokoje bratrů Cunnighamů vešla Sofie Cunnighamová jejich matka.
„Dobré ráno kluc…." zarazila se. Něco bylo špatně. Neozvalo se to rozčilující zamručení z postele jednoho z jejích synů. A bylo toho víc…
„KDE JE JAMIE?!“ vřískala Sofie. Rozběhla se k posteli staršího syna, padla do jeho ustlané postele a popadla kus papíru, který ležel na polštáři. Poté se odporoučela do říše omdlelých.
K smrti vyděšený Jack, kterému zbýval rok života, matku sledoval. A do jeho mysli se pomalu, ale jistě vplížila šeď...

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 12x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře