2 994 autorů
Smrti má být dána přednost před porobou a hanebností.
[Cicero] Další >>
Byl vlahý večer začínajícího léta, či končícího jara, záleží na pohledu čtenáře. V domě, který by se byl spíše hodil do minulého století, bylo slyšet nářek. Né ledasjaký. Byl to nářek usedavý, nářek toužící po spravedlnosti, nářek nepřeslechnutelný a nervy drásající. I právě vycházející měsíc se přikryl mrakem, aby nemusel poslouchat, jak Vicky Adamsová pláče. K domu se tedy připlížila temnota, všezahlcující a všepohlcující. Temnota s sebou přinášela ticho, které ale spíš tlačilo, než uklidňovalo. Něco, jako by chtělo ven z té tíživé tmy. Ze tmy, která přinášela krvavou a za studena servírovanou pravdu.
Asi devítiletá, hnědovlasá a hnědooká holčička z rodiny Adamsů, ležela v postýlce a zmítala se v křečích způsobeným právě tím nářkem, který jsem Vám popsal. Adamsovi se přesně hodili do tohoto domu. Stejně jako on byli jako z minulého století. Silně věřící, nevyužívali ani služeb nemocnice ani internetu, ba ani televizi neměli. Paní Rachel Adamsová byla v tomto duchu vychována a tak vychovávala i svou jedinou dceru Vicky. Do nedávna jí tak vychovával i její manžel Robert Adams, ten ale zemřel chvíli po té, co se vrátil domů z války. Celou rodinu to zdrtilo. Nejvíce však malou Vicky. Od jeho smrti uplynul rok, dva a ten třetí právě plynul, ale Vicky stále truchlila. Modlívala se s matkou za otcovo spasení a za to, aby se měli dobře, jenže stále nemohla pochopit, jak tatínkovi pomůže pár rýmovaných slovíček, které možná vyslyší a možná taky nevyslyší nějakej dědula, kterého nikdy neviděla, ale musela se ho bát a poslouchat ho skrze slova své matky. Bylo to celé nahlavu, myslela si. Celou svou pozornost věnovala své jediné hračce, hračce, kterou jí věnoval její otec, těsně před tím, než zemřel. Byl to plyšový medvídek. Jmenoval se Teddy. Teddy pro ni byl jediný přítel. Její matka, která zatvrzele tvrdila, že hračky a vůbec veškerý pozemský majetek odvrací děti, jako je Vicky od Boha a od víry v něj, se jí ho několikrát pokusila sebrat a právě dnes se jí to podařilo.
Jí uváděné důvody byly velice malicherné. Prý, že je už celý vypelichaný, plný roztočů, jedno oko, že mu chybí a druhé, že visí na poslední nitce. A do toho ještě ta věc s Bohem a tomu jak ten jediný ubohý medvídek může svést Vicky ze stezky boží stejně jako jablko, utržené Adamem a Evou ze Stromu poznání. Ale hlavní, a podle mého soudu také jediný důvod, bylo to, že pokaždé, když na něho pohlédla, viděla tvář svého manžela a dostala strach, že se jako duch vrací, aby jí potrestal. Měla z toho medvídka, který sice rozhodně nepatřil mezi výstavní sběratelské kusy, strach, obrovský strach. A tak ho chudince své dceři sebrala a vyhodila do popelnice před domem…
„Mami!! Teddy se ztratil!“ zazněl znovu, ten večer snad už posté, srdcervoucí, smutkem a zoufalstvím nasáklý hlas Vicky.
Ano miláčku, není to skvělé? Pomyslela si snad již posté toho večera Rachel a c duchu jí zaplál radostný, nevyhořívající plamen vítězství. „Ano, to už jsme si všimla ty uřvánku!“ Rachel si užívala ten opojný pocit vítězství a radost jí doslova odkapávala od úst. Vicky to vycítila a přešla do útoku: „Mami kam si ho dala?!“ zařvala. Křik se mísil se vzlyky, které ovšem ustupovaly vzteklému a nenávistnému řevu, který malé Vicky zničehonic probudil v těle a pomalu jí začal naplňovat. Rachel si uvědomila, že byla právě prozrazena. Vešla do pokoje své dcery s opatrným, ale nepotlačitelně potěšeným výrazem.
„Vicky, víš, nějakým nedopatřením se mu odpárala hlava a tak jsem si řekla, že bude lepší, když ho pohřbím. Myslím, že by to tak chtěl jak Teddy, tak tvůj otec…“ hodně se snažila, aby to vyznělo soucitně, konejšivě, ale stále víc se jí chtělo smát.
Vicky poznala, že její matka tiše přemáhá úsměv a vztek, který jí předtím začal pomaloučku naplňovat, jí teď zachvátil s neuvěřitelnou silou. Nosní dírky se jí roztáhly, světlo z lampy pohaslo, kdežto světlo vyzařující její oči se pronikavě zvýraznilo, již nebyly hnědé, od ustavičného pláče zrudly a teď v nich vzplanul né oheň, ale požár. Požár, jež je schopný sežehnout zem i nebesa, nenasytný a neuhasitelný.
„Tys ho zabila!“ její hlas se vůbec nepodobal hlasu devítileté holčičky. Podobal se spíše dračímu chrčení, předcházející ničivému dračímu dechu a následován oním nenasytným požárem, který Vicky zatím plál jen v očích. Rachel zůstala stát jako přikovaná, když zpozorovala tu děsivou změnu, která nastala v chování její dcery. Jenže chuť vypustit ten potměšilý smích, který jí stále ještě hrál v hrudi, byla nepřekonatelná. Začala se chechtat. Byl to opravdu chechot, ale tak nějak děsivý, nebyl to smích šťastný, byl to smích, při kterém mrazilo v kostech, smích, jakým se smějí mrtví, když se znovu probudí k životu. V tu chvíli se však v domě probudilo ještě něco jiného… Byla to vzpomínka. Vplula do domu v podobě mrazivého závanu- závanu ze země mrtvých. Tento mrazivý hlas mrtvého větru přivanul pravdu. Pravdu o smrti, ne však o smrti Teddyho- té nanicovaté hračky, nýbrž o smrti Roberta Adamse. Visela již dlouho nad tímto domem tak krvavá pravda. O tom, jak se válkou zničený a zohavený manžel a otec vrátil domů. Místo vřelého uvítání válečného hrdiny se mu dostalo pouze chladných pohledu jeho kdysi milující manželky. Ale byla tu Vicky, plod jejich zašlé lásky, ta jediná ho milovala i přes jeho vzhled i změnu chování. Stejně tak milovala plyšového medvídka, kterého jí přinesl. Avšak chlad Rachel dříve vycházející pouze z očí a slov později i z jejích doteků se změnil ve žhnoucí nenávist. Robert jí cítil. Ale nedokázal odejít, ač přesně to chtěla Rachel, nemohl odejít a nechat Vicky s ní. A přeci odešel. Odešel a poslední co viděl, byly dvě nenávistně žhnoucí oči jeho manželky. Poté ucítil, jak mu kuchyňský nůž projel vlněným svetrem i košilí a zabodl se mu přesně do srdce- jediná rána ho připravila o život.
Tento příběh přivál vítr ze záhrobí. Když doznělo jeho kvílení, čas jakoby se opět rozběhl normální rychlostí. Obě, matka i dcera se dívali navzájem do očí.
Oči Vicky Adamsové se zúžili do malých kočičích štěrbin a spalovaly svou matku. Rachel se stále smála tím děsivým, nelidským smíchem. Chtěla přestat, ale přestala ovládat své tělo. Oči jí při tom chechtání přejely přes obraz zavěšený nad postýlkou Vicky. Byl to obraz znázorňující Ukřižování Krista. Vicky se nikdy nelíbil, ale pod dohledem své matky se pod ním vždy neochotně modlila. I při tom letmém pohledu zaregistrovala určitou změnu na tvářích mučitelů Krista a tvář Páně byla potřísněna něčím…něčím rudým. Rudým a tekutým. Pomalu to stékalo z oka Kristova. Byla to temná krvavá slza. Mučitelé již nehleděli svými hnusnýma, odsuzujícíma a nenávistnýma očima na Krista, ale upírali je přímo na Rachel. A šklebili se na ni ďábelskými úsměvy.
Rachel se přestala tak šíleně smát. Teď už byla opravdu vyděšená. Byl to nezkrotný strach, který jí teď přidržoval na místě, kde zrovna stála. Stála jako přikovaná. Studený pot jí sjížděl v ledových krůpějích po zádech. Vicky si na své posteli sedla. Stále hleděla na svou matku. Nespustila z ní své, tedy né úplně své, žhnoucí oči.
„Tys ho zabila! Je pryč kvůli tobě! Vrať mi ho!“ vřeštěla. Rachel nebyla schopna sebemenšího pohybu a tak jen civěla na něco, co si navléklo tělo její dcery, prostoupilo jí a ovládlo. To něco, byla temnota, černočerná tma.
Po chvilce byla Rachel schopná znovu se pohnout. Začala se modlit. Modlila se k bohu i ďáblu aby jí odpustil manželovu vraždu. Odpovídal jí pouze vzteklý pláč Vicky a upřené pohledy a škleby z obrazu. Po třetí modlitbě, kterou pronesla, se něco stalo. Venku zazněl hrom, ačkoliv byla až do teď obloha panensky čistá. Rachel se vylekaně ohlédla k oknu. V to chvíli praskla zeď za Vickyínými zády a obraz Umučení Krista spadl s nečekaně hlasitým žuchnutím na zem. Vicky, která do té doby stále řvala „to tys ho zabila to ty za to můžeš! “ se prudce otočila chvíli se dívala na obraz. Rachel na vteřinu myslela, že je konec a všechno je zas dobré, ale to se mýlila. Ozval se tichý, avšak velice zřetelný, praskavý zvuk. To praskl obraz. Rachel se neodvážila pohnout. Vicky se zničehonic zhroutila. Její tělo padlo do postýlky, jako by jí někdo podtrhl obě nohy naráz. To Rachel probudilo. Vrhla se ke své dceři. Když se dostala až k ní, ozval se dětský, ale zlověstný smích. Smích vycházel z úst Vicky Adamsové. Rachel znovu ztuhla. Jedna ruka, která patřila Vicky jí s obrovskou silou a neústupností chytla za vlasy. Rachel vykřikla. Další ruka jí vlepila facku, až to plesklo. Teď plakala Rachel.
Ruce jí držely tak pevně, že nemohla pohnout hlavou. Viděla jen spadlý obraz. Uviděla prasklinu. Byla přesně v polovině kříže. Rachel byla v koncích. Začala panikařit. V nekonečných vzlycích se dala rozpoznat bezmocná otázka pro to, co posedlo její dceru (tím už si byla jistá) „Co po mě chceš?“. Po této otázce vše utichlo. Veškerý pláč, bouřka i ten děsivý smích Vicky.
„Jen to, co je dobré pro Vicky…“ zašeptal netvor ukrytý v těle malé, nevinné holčičky, která ležela v postýlce, rudě žhnoucí oči doširoka rozevřené a skelný pohled upírající do stropu. A pokračoval: „…přesně to co ty. Jak vždycky tvrdíš…“ a znovu se to rozchechtalo tím hnusným smíchem.
Rachel při každém slově toho netvora zvyšovala hlasitost i frekvenci svých vzlyků. Byla doopravdy vyděšená. „A co…co to je, co jí učiní šťastnou?“ ptala se dál, ikdyž odpověď tušila. Do mysli se jí čím dál tím víc vkrádal ten odporný plyšový medvídek-to jediné co zbylo po jejím muži, symbol jeho lásky k Vicky. Z toho medvídka měla smrtelný strach. „Ano správně…“ řeklo to, jako by to vědělo, co jí otravuje mysl. „Dobře dám jí ho zpět, jen to prosím skončete!!!“ žadonila Rachel. „Ano skončeme to…“ zazněla pokojem odpověď samotné temnoty.
Rachel běžela, spíš letěla domem. V mysli jen to odporné plyšové zvíře. Konečně byla před domem. Už byla u popelnice, kam hodila Teddyho. Blesk jí ozářil odpadky. Plyšák ale nikde. Rachel málem omdlela zděšením. Není tu, je konec, pomyslela si. Zoufale se rozhlížela kolem. Prohledávala každý centimetr kolem popelnic. Najednou zpozorovala záblesk. Rudý záblesk. Vycházející ze stínem skrytého místa mezi popelnicemi. Rudý záblesk vycházející z rudých očí… Teddy. Rachel se ho pokusila uchopit, ale jakmile se ho dotkla, ucítila tak nechutný odpor, takovou nechuť se na něj jen podívat, že ucukla. Pomyslela na Vicky a zkusila to znovu. Tentokrát ho uchopila. Ucítila prudký poryv tepla. Horko sálalo z té malé plyšové hračky. Ruka se jí během chvíle začala pokrývat popáleninami, ale ona toho nedbala a sprintem pokračovala k domu. Když proběhla domovními dveřmi, musela Teddyho odhodit. Ruku měla v jednom ohni. Znovu pomyslela na Vicky. Chtěla tedy znovu sebrat Teddyho, donést jí ho a celou tuhle děsuplnou noc skoncovat. Ale plyšák zmizel. Rachel se znovu počala rozhlížet. Uviděla záblesk rudých očí následovaný zábleskem stříbrným, kovovým. Rachel zaostřila svůj zrak. Medvídek mírumilovně seděl na kuchyňském stole. Mírumilovně však působil do doby, než si Rachel všimla nástroje, který objímá plyšovýma ručkama. Byl to kuchyňský nůž. Děsivý nástroj pomsty. Rachel vyjekla.
„Hodný Teddy“ zaznělo za jejími zády. V okamžiku se rachel otočila. Hrůza, děs, strach a zděšení to vše a ještě mnohem více projíždělo tělem Rachel Adamsové, které bylo týráno vlastním vědomím. Právě to vědomí jí jediné nedovolilo, aby se sesula k zemi, možná mrtvá, možná v mdlobách, když pár centimetrů před sebou uviděla svou dceru. Měla pořád ten stejný výraz v obličeji. Ikdyž k jisté změně, která, věřte tomu nebo ne, celou děsivost ještě znásobila, přeci jen došlo. Vicky už neměla skelný pohled, byl to pohled zvrácené rozkoše a triumfu. Lehký, děsivý úsměv si pohrával s jejími koutky.
Hrůzou strnulá Rachel byla nucena přihlížet, jak její vlastní dcera přebírá nůž od své hračky a s téměř láskyplným výrazem ho hladí po hlavičce.
Potom se otočila ke své matce. „Neboj, nebude to bolet. Vrahy prý vlastní vražda nebolí …“. Zablýskly se jí oči a pak vše pohltila tma…
Po silnici, vedoucí kolem domu, který více pasoval do minulého století, projelo auto. Řidič pohlédl na dům. Zdálo se mu, že slyší výkřik. Jakmile však spustil oči ze silnice, aby se podíval na dům, uslyšel další zvuk. Byl to dětský smích, ohlédl se směrem, odkud zněl ten zvláštní smích. Dětský, ale mrazivě děsivý. Uviděl jen letmý záblesk dvou párů rudě žhnoucích očí…
(celkem: 4, počet hlasujících: 1)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Nuclear 16.2.2013, 06:04
Myslím, že na první pokus je to velmi dobré a chci Tě podpořit k pokusu dalšímu! Tom
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Strašák | Deprešeď | Hračka | Provínělec |